LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“

11. březen 201409:03Autor Veronika Velcerová

LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“

Ve svých 25 letech procestoval to, co mnozí nestihli za celý život. Baví ho předávat zkušenosti mladým lidem, a z toho důvodu objíždí střední školy se svými přednáškami. Říká, že zahraničí ho naučilo vycházet s kýmkoliv. Lukáš Kerhart, havířovsko-bruntálský rodák a největší optimista, kterého jsem potkala. Před sedmi lety poprvé přičichl k cestování, studoval v Dánsku, pracoval v USA, Kanadě, Velké Británii a Finsku, a i přesto má na svém „bucket listu“ stále volné místo.


„Jsme národ, který musí být neustále veden za ručičku, málokdo se umí rozhodnout sám za sebe."


Začala bych možná trochu netradičně: myslíš, že je u nás kvalitní výuka cizích jazyků?

Myslím si, že kvalita výuky cizích jazyků, konkrétně angličtiny, se každým rokem pomalu zlepšuje. Ukázala to například i poslední celorepubliková soutěž Angličtinář roku, ale pořád jsme ještě daleko za Západem. V České republice chybí aktivní interaktivní výuka. Navíc se studenti neustále biflují gramatiku, přestože je mluvený projev a poslech mnohem důležitější. Vůbec nevadí, že student udělá gramatickou chybu, podstatné je, že je schopný mluvit na dané téma. Jsem rád, že v posledních letech učí jazyky stále mladší učitelé, kteří mají osobní zkušenost ze zahraničí, a věřím, že kvalita výuky se bude neustále zvyšovat.

 

Proč studenti málo cestují do zahraničí i přesto, že dnes už tuto možnost mají (např. na vysokých
školách)?                                                                                        

Protože se zkrátka bojí. Jsme národ, který musí
být neustále veden za ručičku, a málokdo se umí
rozhodnout sám za sebe. Na druhou stranu 
vidím
v poslední době obrovský posun, Češi se 
konečně
začínají „rozcestovávat". Přál bych si, 
aby každý
středoškolák a vysokoškolák na 
nějakou dobu
vycestoval, nabral zkušenosti, 
naučil se 
samostatnosti a otevřenosti, a pak se vrátil zpátky 
domů a pomohl k vylepšení  naší malé, ale krásné zemičky.

Říkáš, že si přeješ, aby mladí lidé vycestovali
a vraceli se. Ty sám jsi nikdy neuvažoval o tom, 
že by ses v zahraničí usadil?
Přiznám se, že jsem měl takové myšlenky, když jsem pracoval v Kanadě. Beru ji jako svůj druhý domov. Ale rodinu mám v Česku a svoji zemi mám rád. Vždy jsem moje cestování bral tak, že načerpám zkušenosti v zahraničí, které potom přivezu zpátky, a udělám vše proto, abych je mohl předávat dál.


Ty jsi studoval na dánské univerzitě, v čem jsou tamní studia odlišná od českých vysokých škol?

Studoval jsem na Via University College, obor Marketing a Management. Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí, protože dánský vysokoškolský systém funguje přesně tak, jak by podle mého názoru měl vzdělávací systém fungovat. U nás se studenti biflují látku nazpaměť, zatímco v Dánsku se klade důraz hlavně na interaktivní výuku, práci v týmech a především na samotnou praxi. V rámci studia je povinná půlroční stáž ve firmě, funguje zde perfektně propojení univerzit a firem. Student pracuje na skutečných projektech, které se následně realizují. Je úžasné, když student vidí, že byl projekt uskutečněn dle jeho návrhu.



Na zahraničních vysokých školách se setkává mnoho národností, jaké je mezi nimi souznění?

Na většině zahraničních škol studují cizinci z celého světa. Sám jsem byl obklopen lidmi ze všech kontinentů a byla to ta nejlepší zkušenost. Každá země má svá pozitiva i negativa, ale je úžasné, jak se můžeme navzájem obohatit a ovlivnit. Atmosféra je skvělá, protože všichni studenti přijíždí se stejným cílem, a to získat kvalitní vzdělání, přátele a užít si pořádně mládí.


Existují zde ještě jazykové bariéry, nebo už zcela vymizely?

Podle mého názoru se v dnešním globalizovaném světě vše propojuje a angličtina už je brána jako samozřejmost. Tudíž jazykové bariéry pomalu mizí, protože se očekává, že každý umí anglicky.

„V zahraničí byli v šoku, když se dozvěděli, že máme o Vánocích kapra ve vaně, přišlo jim to divné."

 

Ty jsi byl ve třídě jediný Čech, chyběla ti česká komunita?

Když jsem v Dánsku začal studovat, byl jsem opravdu jediný Čech. Česká komunita nebyla ani v okolí moc velká a upřímně, nechybělo mi to. Když cestuji, snažím se být s Čechy co nejméně, a to z jednoho prostého důvodu.  Když Češi drží při sobě, ukazují se ty naše vlastnosti,  jako je pomlouvání, závistivost, a neustále nám něco vadí.  Nechtěl jsem si své cesty v zahraničí nechat zkazit, takže jsem vždy vyhledával jiné národnosti, abych se od nich mohl něco naučit, abych si od nich mohl něco převzít.  Vždycky mě bavily konverzace o odlišnostech ve světě. Pamatuji si, že všichni byli v šoku, když se například dozvěděli, že o Vánocích dáváme kapra do vany. Přišlo jim to divné.



„Vše odstartoval můj první výjezd do Velké Británie..."


Ve svých 25 letech jsi procestoval to, co mnozí nestihli za celý svůj život. Kdy jsi poprvé zatoužil vyjet za hranice? Kam ses tehdy vydal?

Vše odstartoval můj první výjezd do Velké Británie v 18 letech. S minimální znalostí angličtiny jsem si našel na místě práci a naučil se samostatnosti. Po návratu do Čech jsem dokončil střední školu a pak už začal cestovat a žít v zahraničí. Nějakou dobu jsem strávil ve Finsku, Švédsku, Dánsku, USA a Kanadě.


Říkáš tedy, že hned napoprvé sis sbalil kufr a jel. Opravdu jsi neměl nic zařízeného předem?

Jel jsem na vlastní pěst, chtěl jsem si vyzkoušet, jestli na to mám. Je pravda, že na místě jsem měl předem domluvené ubytování a původně jsem řešil, že tam pojedu jako au-pair. Nějaká rodina hledala kluka, který by se staral o jejich tři malé fotbalisty. Říkal jsem si, že to bude práce pro mě, protože rád sportuji.  Vyměnil jsem si s nimi pár e-mailů, ale když jsem přijel do Velké Británie, tak se mnou přestali komunikovat.


To tě neodradilo?

Neodradilo, chtěl jsem si zkusit, jestli to dokážu, či nikoliv. Říkal jsem si, že se buď vrátím domů jako spráskaný pes, anebo zabojuji a najdu si práci.  Začátky byly opravdu kruté, protože jsem tam nikoho neznal, ale nakonec jsem to zvládl. Dalo mi to hodně, především do budoucna, protože jsem se naučil samostatnosti a zjistil jsem, že když člověk chce, tak jde všechno.

Co tě tehdy v zahraničí překvapilo? Našlo se něco, co jsi nečekal?

Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme. Nedokážeme se radovat z maličkostí a ze všeho si děláme těžkou hlavu. Díky poznávání jiných zemí jsem zjistil, že existují státy, kde se téměř nekrade a lidé si nezamykají auta či domy. Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsou také státy, kde je rodina stále na prvním místě. Díky cestování taky vím, že musíme být rádi za naše české zdravotnictví, protože je na vysoké úrovni a zdarma. Je toho opravdu hodně, co mě překvapilo. Každý by měl vycestovat a udělat si svůj vlastní obrázek. Samozřejmě se najde mnoho věcí, které jsou v naší zemi špatné a musí se zlepšit, například odstranění korupce či zjednodušení byrokracie, ale na druhou stranu je tu i mnoho pozitivního, za což bychom měli být rádi.

Předpokládám, že je velmi náročné tyto cesty financovat. Měl jsi vždy v zahraničí práci? Co jsi dělal?

Pocházím z běžné rodiny a všechny cesty jsem si musel financovat sám, tudíž jsem si v zahraničí vždy našel práci a pak plnil své další sny a cíle.  Práce mi nikdy nevadila a já jsem působil na mnoha pozicích.  Při studiu vysoké školy jsem pracoval manuálně, v Americe zase jako plavčík či supervizor a v Kanadě jsem měl na starosti marketing a volnočasové aktivity pro zhruba čtyři sta studentů
z prestižní jazykové školy ve Vancouveru.


„Chtěl bych jednou určitě navštívit Afriku a pomáhat jako dobrovolník – člověk si pak všeho víc váží."

 

Doporučil bys ostatním cestování na vlastní pěst?

Vždy záleží na povaze daného člověka. Jsou lidé, kteří jsou dobrodruzi a vše si chtějí zařídit podle sebe. Pak jsou ale tací, kteří mají rádi určitou jistotu. Navíc při cestování do určitých destinací vám agentura hodně ulehčí život.

 

Které destinace máš na mysli, je místo kam by ses bez agentury určitě nevydal, respektive je vůbec nějaké místo, kam tě to neláká?

Musím říct, že mě láká vidět vše. Zastávám názor, že každá země je unikátní, každý národ je specifický a může člověka, ať už pozitivně či negativně, ovlivnit.  Já bych chtěl procestovat celý svět, i když vím, že je tak velký, že to potrvá desítky let.

 

Kam tě to v tuto chvíli táhne nejvíc, kam se chceš ještě podívat?

V tuto chvíli mě láká Austrálie, Nový Zéland, Brazílie, ale mám v plánu i Afriku, kde bych si chtěl zkusit nějakou dobrovolnickou práci, jako třeba stavět tábory pro děti nebo je učit angličtinu. Myslím si, že po návštěvě takové Afriky si člověk zase více váží a cení toho, co má.

 

Co všechno ti cesty do zahraničí daly?

Daly mi především rozhled, otevřenost a umění se vcítit. Díky tomu, že jsem byl obklopen lidmi ze všech kontinentů a musel s nimi denně studovat či pracovat, tak dokážu komunikovat s každým. To je pro život opravdu důležité. V zahraničí jsem zažil spoustu pozitivních i negativních zkušeností a zjistil jsem, že když člověk opravdu chce, tak lze zvládnout každou překážku.


„Pozoroval jsem medvědy, vlky a užíval si kanadské divočiny." 


Znáš stejně dobře jako zahraničí i svou rodnou zem?

Česká republika je můj domov a máme nádhernou přírodu. Pořádně jsem to začal vnímat až po návratu z Kanady, kde jsem rok žil a měl možnost být často přímo v divoké přírodě. Pozoroval jsem medvědy, vlky a užíval si kanadské divočiny. Takovou divočinu jako v Kanadě sice nemáme, ale takové České Švýcarsko, Beskydy či Šumava jsou místa, která si musí získat každého člověka.

Splnil sis už všechny cestovatelské sny nebo máš na mapě ještě nějaké volné místo?
Na světě je tolik krásných míst, že snad ani všechno procestovat nejde. Ještě na střední škole jsem si vytvořil svůj „bucket list" a snažím se ho postupně plnit.

 

 

VIDEO:


Video z Lukášova cestování Amerikou, které vytvořil jeho výborný kamarád a další cestovatel Jan Baroš.
USA Roadtrip 2012




Zdroj fotografie: Lukáš Kerhart


Zvažujete možnost studia v zahraničí?

Celkem hlasovalo 2848 lidí.
Sdílet článek YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“YCube: LUKÁŠ KERHART: „Až v zahraničí jsem si uvědomil, že jsme tady u nás moc vážní, závistiví a vůbec se nesmějeme.“